Zkrocení zlého býka

30.7.2001-pondělí

     Je pondělí. Jako obyčejně v pondělí o velkých letních prázdninách vydělávám peníze na brigádě. No, právě tohle pondělí vůbec nelze považovat za obyčejné, normální, vyvážené, moje.

     Nevím, jestli se již mohu pustit do psaní. Postrádám schopnost nezaujatého rozboru. Na chvíli. Jen na několik dní. Něco se ve mně na čas poodhalilo a urputně bojovalo, se mnou samým. Možná pravý já, zašlapaný tíhou společenské identity.

     Identita. Hledám ji. Stále se vytrácí. Stále netuším, co smí, aby se člověk sžil s prostředím. Obavy z vyčlenění vedou k simulaci nevlastních postojů. Vlastních pouze vlastním strachem.

     Strach! Proč? Proč by odvaha? Stará známá filosofie podstaty. Bytí! Proč? Proč by nebytí? Ano a ne spolu věčně bojují a mi odmítáme pochopit, že cokoliv v základu jednoduše je či není. Nu, dost se "zabržděným" projevem, jak ho nazval ústřední objekt toho, s čím se musím svěřit v záznamu, tedy sám sobě.               

Lidem totiž lžu. Vždyť jde o identitu.

     Tak moment! Nechráním nepostihnutelnost svého sociálního začlenění, ale cosi skrytého, křehkého, mého, co neznám a bojím se, jak to skutečně vypadá a jestli to rozborem neničím tvorbou sugescí. Pokud však někde existuji, pravý a trvalý já, sugesce mě neohrožují. Opravdový já nepromlouvá. Raději vypsat co nejvíce událostí a zachovat i jejich sled. Ano, v ději se ukrývá pravda, ne v něčí úvaze. Tak a dost! Dost "zabržděného" projevu.

              ***

     Sedím u stolu plného kabelů a "kalibruji". Jinými slovy, jehlami testuji konektory, udrží-li se na určitém místě při běžném zapojení. Kalibruji deset tisíc kusů denně. Za tisíc dávají 46 korun. Poznávám, co obnáší přežívat s jediným úkolem. Do díry, ven, do díry, ven,... A desettisíckrát.    

     Spolupracující trefně říkají píchání a kdy mohou, zavtipkují si na můj účet. Ukazují mi mé mládí a znovu v něm spatřují ta svá, zmizelá. Domnívám se tak trochu ze závisti.

     Jindy by zavládl vztek tam, kde nyní zůstávám v klidu. Před čtyřmi dny jsem se totiž opravdu líbal s dívkou, poprvé. Nic při tom mezi námi nebylo. Ale zhola nic. Alespoň doufám. Já k ní jsem určitě nic necítil, jen šokován poslušně kráčel, vyzván k pomalému tanci. A šokován přijal polibek za své nic, které jsem jí bez ustání nabízel a kterým možná spaloval zralé srdce, já, nezkušená bezmála dvacítka.

     Rozchod, poznamenaný oboustrannou nejistotou teď odeznívá z mysli s narůstajícím štěstím nabyté zkušenosti, jež, nepoznaná, tak dlouho toužila sesadit i poslední naději. Ta ale neumírá a neumřela. Jen jedna maličkost jí začíná jít po krku. A v maličkostech, bojím se, vždy tkví síla zásadní. Totiž, já při tom líbání si neužil vysněné. Jen reálné. I když jsem jí polibek vrátil, jako dík.

     A rodí se pochyba za pochybou. Jedna jako druhá. O lásce a takových těch pohádkách. Pět let jimy zklamávanému se na ně chce těžko věřit. Že by jich bylo třeba? Ale ne, realita je reálná realita. Spokojeně si olizuji rty a lepší už to být nemůže. Proto mě už nemá proč cizí závist rozezlet. Přichází v pravý čas, na pravé místo.

     Je pondělí. Jako obyčejně v pondělí usínám při "kalibrování". Spím? Nevím. Myšlenky, na něž se zmáhám, přicházejí v pořadí a účinku snů.

     Ledová sprcha! Zdvihám pohled s šokující jistotou. Tři metry přede mnou, mezi regály stojí ona. Ne ona z diskotéky. Jiná. Dívka mého přítele z dětství. Dobrého. A mává mi a usedlé a konzervativní prostředí pracoviště trhá její rozhodná střela, plná odvahy. Její Ahoj, vypouštěné z úsměvu čisté radosti ze života.

     Zatřepu hlavou a protřu oči. Není tam. Přelud? Asi moc pracuji. Blbost! Co mi chtěla...? Právě...? Právě ona? Aha, chápu. Moje neschopnost komunikace. Nejdřív zlehčuji, potom zveličuji. O nic nejde. Prostě mě zdravila. Blbost! Ona? Neznám ji, nezná mě. Ani ťuk. A provedla, co si dělají jen důvěrně známí. Co mi chce? Bojím se dalšího střetu. Nesnáším střety. Vlastně... Pohoda! Pohoda! Pamatuje si mě od vidění, když jsem zdravil přítele, jedoucího na motorce, s ní. Jednoduše slušně vychovaná. Nebo právě naopak. Neslušná a divoká. Kéž by! Co? Co se to se mnou děje? Co si to namlouvám? Asi si příliš věřím!

     Všechno končí. I naše píchání. I naše směna. Zhasínají se světla. Lidé odchází. Převládá kýžený odpočinek. Přichází ona. Předstírá unuděnou, no, po brigádě spíše nepředstírá.

     "Ahoj, ty ještě pracuješ?" Vyzařuje živost a přímost.

     "Mhm!"reaguji. Uzavřeně, opatrně vyzvídavě.

     "A až skončíš, tak půjdeš se mnou, viď?!" Zase tak zdravě a bez zábran.

     "No, uvidíme!" kecám kraviny a vůbec nevím, o co mi jde. A o co jí jde. Určitě o nic. Jsem debil.

     "A jdeš doleva nebo doprava?" naléhá. Naléhá! Jsem debil? Nejsem debil? No a co! Naléhá. Nechce jít večer domů sama. Vím, že bydlí tady v Týnci u přítele, dokonce blízko našeho domu. A ona zjišťuje, jestli ji můžu doprovodit, aby měla s kým mluvit a zbavila se strachu z nebezpečných existencí.

     "Doleva," odpovídám. "Půjdu s tebou!" dodávám již s určitostí. No jasně. Prostě jen tak pokec.

      "Tak jo, já na tebe budu čekat, jo?" "Ne že mi utečeš!" ujasňuje výsledek situace a rychle se otáčí a mizí v labyrintu regálů. A zase mě nějak znepokojila.

     Mířím k vrátnici... a už ji mám vedle sebe. Oči si ani nezvykly na venkovní prostředí.

     "Jdeme spolu, ne?" pronáší zvesela, trošičku smutně, protože jsem odcházel sám a příliš se nestaral, kde je.

     "Jo, jo!" upouštím údiv z vlastních rozpaků. Oči se totiž přizpůsobily světlu a všiml jsem si její postavy, asi tak 163 centimetrů vysoké, štíhlé, trička, obepínajícího opravdu jen to nejdůležitější, včetně nádherných bochánků. Tak příjemných. Ne moc velkých, ale krásných.

     "Ta musí mít výztuhu v podprsence!" žadoní můj zvířecí mozek. Jenomže ona má výstřih, který dostatečně vysvětluje, že to ono bez spodního prádla je celé jenom její.

     Džíny, ošoupané, zkrácené hodně vysoko nad kolena odhalují, na co se dívám často a tak krátce, aby mě nenačapala. Proto musím často. Abych vůbec zachytil ty nejsvůdnější tvary. Pro mě stoprocentně. Cítím to. Ty stehna! Nerýsují se ve čtyřhlavých svalech stehenních. To není ono. Neklepe se na nich přebytečné. Jde o jaksi mírné kužely. Jak je jen matematicky specifikovat? Ženské! Rostlé pro jeden účel. Pro svůj půvab, jímž vábí všechny pozitivní samčí reakce.

     Úplně mě vyvedla z míry. Není se čemu divit! Ono se těžko povídá s osobou takové figury, když je vám skoro dvacet a neužili jste si. Navíc nejen ta figura. I ty exotické, barvené, oranžovo blonďaté vlasy po ramena, na konci stočené. Lemují rysy, nos, ústa, líce... Oči. Ty oči, které mi na klidu vůbec nepřidávají.

     "Jakto žes na mě nepočkal?!" nepotlačila zlost, ale rychle se vzpamatovala a zase se usmála.

     "Já nevím, já jsem nevěděl, kde jseš!" koktám a je mi jí líto.

     Procházíme vrátnicí. Nabízí mi cigaretu.

     "Kouříš?" pokouší se získat informace o tom, s kým se baví a koho nezná.

     "Příležitostně," dávám znamení zájmu o její nabídku a beru si z jejích prstů lehkou Petru. Zcela odlišným úchopem a tahám do plic, dlouho, jako vždycky. Já si kouření prostě vychutnávám v pořádných šlucích.

     "Ty kouříš poprvé, viď?!" komentuje moje zápolení.                        

     "Ne, nechápu kuřáky, když kouří z módy. Nejdůležitější je efekt. Třeba na mě teď začíná padat nebe."

     Opravdu se cítím až fanaticky volný, což vede k dezorientacím. Potácím se ke zdi a opírám se. Ona kroutí hlavou.

     Všechno odplouvá. Mluvím. Mluvím. Častěji a častěji. Nestíhám říct, co chci. Kulomet na slova. Střílím po ní. Určitě jí to vadí. Mně ne. Teď ne.

     Všechno odplouvá. Mé napětí teče proudem do okolí. Už žádné nezbývá. Zápasím o životaschopnost vysáté trosky.

     "Není ti blbě?" ozve se konečně. "Na, chceš ještě?"

     "Ne, dobrý!" odmítám.

     Usmívá se.

     Vracím se do normálu. Vyptává se. Já ne. Tuším zlé. Zaslechl jsem řeči o sociálním případu, zlodějce. V souvislosti s oním přítelem. Takže opatrně! Škoda! Je tak sympatická. Můžu s ní konverzovat a dělat chyby. Nedává najevo, že by jí vadily, jako to dělají ostatní. Pořád dál mluví, jako by nic, jako by mě v klidu prokoukla a pochopila. Pořád se usmívá. Přirozeně! Takový kompliment jsem si ještě od žádné nevysloužil. Asi zázrak.

     "Zítra v jednu tady!" přikazuje s lehkým nádechem prosby. A čeká. Naléhavá.

     "Tak jo, v jednu," stíhám ji uspokojit a naše cesta se dělí.

     Její Ahoj zní nápadně líbezným hlasem. Předstírá něco? Proč by? Nebo nepředstírá? Nebo jsem prostě kámoš sympaťák?

     "Čau!" zakončuji nejistě. To jak z plic unikly poslední zbytky kouře.

31.7.2001-úterý

     Scházíme se na minutu přesně. Nabízí mi cigaretu. Sama jednu pálí.

     "Já si dám radši jenom jednoho práska od tebe," nenechávám se zlákat. Mohlo by to zase dopadnout zle. No, uvolnění s ní zas tak zlé není.

     "Vem si!" poroučí, jako by věděla, že pro mě dělá to nejsprávnější.

     Beru si tedy a pokračujeme k brigádě. Komunikaci odbývám jako včera poprvé. Málo svinstva v plicích. Přidávám ho tam. Chvilku působí, ale to už míří ona tam, já onam, na svá pracovní místa.

***

     Je úterý. Jako obyčejně usínám při "kalibrování". Spím? Nevím.

     Ledová sprcha! Otáčím se s šokující jistotou. Ťuká mi na rameno.

     Jsem šťastný, že přišla a zároveň ve stresu, že o ní nic nevím.

     Začíná obvykle,celá živá, spokojená, natěšená. Pořád nějak zůstává alespoň v mírném pohybu. Neustále se pohupuje. Spodky dlaní pokládá k sobě a opírá se o ně. Horní polovinu těla tak šponuje víc a víc ke mně. A usmívá se a sleduje, jak jiskry z jejích očí naráží na mé.

     Skvělé! Ale nejradši bych zmizel. Ikdyž situace působí správným dojmem. Vše zapadá do přátelského rozhovoru. Jen zase chce, abych šel domů s ní. Normální.

***

     Blíží se konec vydělávání. Vzhůru do prodělávání. Přichází ona. Ještě se činím, a tak se s ní tolik nezaťežuji. Ani nechci. Chci utéct.

     "Chceš to sečíst?" chápe se mého bloku s počty kabelů v jednotlivých bednách.

     "Hmm, já... Tak jo!" trousím jemně podrážděně z mého rozporu. Chovám se, jako bych o ni nejevil zájem.                

     Dívá se, jako by tomu celému nerozuměla, a vypadá tak jako jistojistá kamarádka.

     Procházíme vrátnicí a plamen hoří, za námi mléčná stopa. Chvíli se motám. Chvíli nemluvíme.

     "Jak se vlastně jmenuješ?" snaží se nějak aktivovat mlčenlivého společníka.

     "Krejčík. Já jsem Krejčík od hradu," snažím se vtipkovat a zlepšit úroveň debaty. Opravdu bydlím blízko pozůstatků týnecké tvrzi a jmenuji se jako sředověký řemeslník.

     "No jasně!" reaguje překvapeně, nechápavě. "A první jméno?"

     "Michal!"

     Kýve. Stačí jí to.

     "A ty?"

     Chvíli se zdráhá. Přiznává, že nesnáší své příjmení Stará.

     "A odkud jsi?" zajímá mě ještě.

     "Ze Starého Kolína."

     Uklidňuji ji, že je sice Stará, ale život je ještě mladý.

     "To jo!" chytá se hned mojí pravdy. Ale jaksi popíravě. Chápe mě? Nebo mě chápe lépe, než já sám?

     "Kolik ti je?" pokračuje.

     "Devatenáct. Už jsem starej."

     "To není pravda a vůbec to na tobě není vidět," lichotí a přiznává, že jí je šestnáct.

     "Dobrý, Lucka Stará ze Starého Kolína!" všímám si a zastavuje se mi dech. Do prdele! Lucka, to je ta z diskotéky.

     Jen se vyzvídavě dívá a já se snažím celou neplechu napravit:"Teda, jak se vlastně jmenuješ ty?"

     Mírným pohybem hlavy a lehkou grimasou vytváří gesto No proto.

     "Daniela!" podává mi ruku. Upřímná ukazuje, jak umí překousnout moji neupřímnost.

     Svírám její dlaň. Co největší plochou své vychutnávám její. Krátce, ale intenzivně. Zaujímá mě zelený náramek spletený z tenkých provázků. Takové ozdoby nosí dívky jako ona, které již není třeba zdobit. Jen ony to ještě dokáží. A jde jim jen o krásné věci.

     "Je tady problém. Já bych ti to jednou stejně musela říct. Ale asi tě to naštve," připravuje mě na velkou pravdu a cítím při tom její rostoucí sebevědomí a vůli říct, co opravdu chce. Takhle blízko jsem se s takovou odvahou v soukromé situaci nesetkal. Vyvádí mě z rovnováhy. Příjemné. Ale panické.

     "Povídej, mě nic nepřekvapí," krotím její expanzi. Ale co když na to nemám? Jak mě může naštvat? Nesmysl! Ze strachu agresi nevykouzlíš.

     "Já už s tebou nebudu chodit domů a ani tě nepozdravím."

     Bum! Šok! To jsem nečekal. Ne vztek, ale křivda, lítost, nepochopení. Silná reakce. Jakto silná reakce? Já jsem od ní něco čekal?

     "Na rovinu, ty chceš bejt můj kamarád. Ale já kamarády nemám. Víš, co chci říct!?"

     A svítá mi. Tak takhle!

     "No tak já jsem tvůj první kamarád."

     "Ne, to nejde, já mám kluka jenom kvůli jednomu. Hynka už jsem hodněkrát podvedla. To byli taky kamarádi, ale vždycky to skončilo tak, že jsem se s nima líbala, a pak byly problémy. A vím, že s tebou to bude stejný, protože se mi líbíš."

     A sakra. Tak to je bomba! Mlčím. Mlčím. Mlčím.

Náš čas se blíží ke konci. Už se loučí. Ale já jdu dál s ní. Mimo téhle následuje ještě jedna odbočka k mému domovu. Blížíme se tak k sídlu přítele, společně.

     "Kam jdeš?" diví se.

     "Ještě kousek s tebou. Je to čtverec," vysvětluji tvar zdejší sítě ulic. Po dvou vteřinách přimhouřených očí chápe.
     "Nevadí ti, když se budeme scházet tamhle?" ukazuje na cíp čtverce za námi. "On je totiž Hynek hrozně žárlivej. A nemá proč!"

     To určitě! Její Ahoj doprovází mé Čau.

1.8.2001-středa

     Kráčím k místu setkání. Uklidněn. Nemusím se v ní a hlavně v sobě spouštět do neznámých vod.

     Vkrádá se nepatrný smutek. Pocit protichůdný pocitu předchozímu. Přece jen nedokážu přehlédnout její nezájem.

     Za deset minut jedna. Není tu. Mám čekat? Nenápadné. Každý v Týnci zná každého a zajímavosti z pole, v němž se ocitám, se na burze drbů cení nejvýše.

     Nepočkám. Protože si to sto metrů přede mnou právě namířila na opačnou stranu, než měla. Kašle na mě! A kam se hnala tím pružným krokem, tak přitažlivým?

     Nejistota nemizí. I po pěti minutách rychlé chůze ji tuším někde blízko.

     Rysy v obličeji mi tuhnou do standartního maskovacího úsměvu, když se ozývá potřeštěný dupot.

     "Jseš hluchej nebo navedenej?" přilétá ke sluchovým orgánům. Se smířenou hrůzou zprávu přijímají.

     "Obojí," zmáhám se na typickou křeč, kde volím nejasný význam slov, abych unikl odpovědnosti za řeč. Vždyť ta se počítá jako vyjádření psychických procesů. A na to podle mě není uzpůsobena.

     Oddechuje a lamentuje nad tím.

     "Řvu na tebe už pěkně dlouho," nezapomene se zbytečně zmínit.

     "Promiň, nevěděl jsem, kde jsi."

     "Víš kde?" "U benzínky!" "Víš proč?"

     "Pro cigarety?"

     Otevírá krabičku. Vytahuje zapalovač.

     Neprotestuji, jelikož nemám co povídat, a tím se dokážu pořádně znervóznit. 

     Procházíme vrátnicí a do budovy se dostáváme zkratkou-stojí nás zdolání asi třičtvrtěmetrového výškového rozdílu ze země na kvádrovitou vyvíšeninu z betonu.

     "Ale pomůžeš mi!?" škemrá. Vidím podezření, že se jí před přítomnými hloučky dívek líbí předstírat náš milostný vztah, či něco obdobného.

     Za ruku ji táhnu k sobě nahoru, snažím se silou a zároveň bezpečně, abych okouzlil něžnou mužností. A vstupujeme do Tesly.

***

        Asi po čtyřech hodinách sedím proti zpocené paní při těle a děláme. Děláme a děláme. Paní se přitížilo. Musela na záchod.

     Na oči mi přistávají drobné studené dlaně. Hned se mnou ohřívají. Jako dotek zázračného léčitele. Jen ta věrná nervóza, nikdy nezaspí.

     "Chceš horkou čokoládu?" vyzvídá tak mile a žádostivě, jako by si zmíněného nápoje právě užívala. A přitahuje mě. Nestydatou smyslností. Ukazuje celému světu, jak jí chutná. Nechávám se ovlivnit, nerozhodná loutka, a s očekáváním plným obav ji následuji.

     Stojíme u automatu.

     "Jo!" lekám se, když předpažuje s kelímkem v ruce. Nezlobí se, že už to pálí. Posílá mi starostlivý úsměv a posmutnělé obočí. A mate. Dokonale mate. Nevyznávám se v ní. Bojím se jí. Toužím po ní!

     Usrkává svoji pochoutku, zalíbený výraz. Avšak kým, nebo čím? Člověk nikdy neví. Že by tak otevřená chtivost? Líbání? Z toho nemůže nic mít. Sám už ho znám. Vždyť o nic nejde. Žužlání kusu masa.

     Srká. Šťastná. Pokyvuje hlavou. Potom strhává pohled stranou. Uražená a umíněná, zklamaná. Komunikuje snad pohyby a já ji neslyším? Mám vyvíjet nějakou aktivitu? Tedy nevím, jakou mám právě na mysli. Ne, já to prostě neumím. Nic nedělám. Stojím jako socha. Koukám.

     "Já vždycky dostanu, co chci!" chlubí se a plodí upřímný výraz, seznámený s celým mým srdcem, zahřátým. Culím se jako idiot a chvěju se štěstím.

     "Co jseš za znamení?" navazuji na naše téma a nenápadně odpoutávám pozornost od její děsivé přímosti.

     "Bejk! Dej si na mě pozor!"

     "Hmm, to sedí, já jsem váha. A taky to sedí. Pořád váhám."

     "Jo, to jsem si všimla!" usmívá se, zase tak nečekaně upřímně, proč zrovna upřímně? A vzápětí prudce uhýbá pohledem a s něčím bojuje o vztekem potlačované slzy. A daří se. Až si znovu nejsem jist, co prožila. Neznámá. Kam až je ona schopna zajít, a hlavně v čem? V čem? zní mi hlavou. Doufám a zároveň doufám. Ve dva pravé opaky, které ztělesňujeme mi dva.

     "Tak já jdu!" ukončuje impotentní rozhovor, mírně rozezlená mou neschopností. Svoji zlost ale brzy potlačuje a na obvykle zbrklém odchodu stíhá zaláskovaným tónem zavolat:"Já ještě přijdu!"

     Vracím se ke kalibru. Usedám. Paní při těle šla na záchod, na pokraji omdlení.

***

     Hodiny myslím na Danielu, hodiny podléhám pracovnímu tranzu. Jako když vám lékař umrtví poraněnou část těla, abyste necítili bolest. Z tranzu se probouzím vzpomínkou na Danielu. Slíbil jsem, že za ní také přijdu. Jdu za ní. A připadám si nějak víc intimně než přátelsky, když mé kroky sleduje nadřízený seřizovač.

     Samec chycený návnadami dívčích vnad, tak kráčím z určeného pracoviště. A on mi závidí. A není co.

     Nalézám ji v neúnavné činnosti a ta se jí na tváři podepisuje stejně jako moje slova. Možná si je dokola vyvolává z paměti a... Co je to s ní? Tuhle reakci jsem v mnoha básních opěvoval a posléze zatratil jako nemožnou. Teď ji mám před sebou, můžu si na ni sáhnout, ale krve by se ve mně nedořezal. Ona se do mě snad zamilovala?

     "Čau, tak jsem tady!"

     "Čau!" odpovídá zdravě, v reakci na můj pozdrav. Dobrý. Tak se snad nezamilovala.

     Otevírá jogurt a polyká ho takovým stylem, že málem vzdychá blahem. Nevím, kde tohle vyčetla, nebo jestli nepostupuje záměrně, ale vysloužila si nadrženou pozornost. Bleskově ji zastírám při pozdravu známé paní, sedící opodál. Co pak se asi jí o nás dvou honí hlavou?

     "Na!" strhává slupku a vystrkuje mi k ústům banán. Rozpačitě trochu ochutnávám. Nešikovně. Špička ovoce mi nejprve putuje po rtech, až si jí s pomocí hostitelky přivlastňují ústa. Jako gesto, které nikdo neplánoval. Díváme se na sebe, co to vlastně znamenalo. Nebo to vnímám jen já a ona se směje mé nemotornosti.

     Dojídá a jdeme na čokoládu. Nestálo ji to sebemenší přemlouvání. Nerad s ní setrvávám na jednom místě. To vyvolává trapasy, protože já mám postupovat a bojím se připustit si, že vím jak. A na Hynka už nějak nemyslím, mimochodem.

     Pijeme a rozebíráme sourozence a věci, při kterých povoluje napětí svalů, a člověk se zase může normálně svobodně nadechnout.

     Pomalu se k ní blížím, titěrnými krůčky, nepozorovaně. Nerozhodnost přichází a zaregistrovala ji. Zase nezúčastněnými pohledy dokazuje, že u ní se mé chyby netrestají. A začíná se něco probouzet! Ozva. Nebo ne? Ale ano! Co to je? Nějak podléhám vědomí jevu silného, silnějšího než lidé. Nenahrané city. Nevsugerované. Nevybojované. Přišlé samovolně. Od přírody. Nutně! Opaky. Výboj býka, ústup vah, rozum a vášeň, ano a ne, být a nebýt, osudová láska.     

     Vzpamatovávám se, kdo ví, co se to ozvalo. Ikdyž ona touží po mém těle a já po její duši, jež nemáme a hledáme, a to nás k sobě přitahuje.

     S dopíjenou pochoutkou se svědomím rozlévá vina. Vždyť je to Daniela, kdo platí úplně všechno. A na rozhazování určitě nemá. Štědrá nebo vypočítavá? Vypočítavá, já vím. A to dojímá a děsí zároveň. Ziskem jsem já.

     "Máš u mě dvě piva!" snažím se oplatit vřelý přístup. Ale já neustále slibuji a oplácím a sliby neplním. Pokaždé jen tak plácám. Jako teď.

     "Tak jo! Zveš mě na pivo!" dožaduje se vážnosti napůl žertovného výroku, rozhodně, zuby nehty. A odchází, rozjařená. Ani ji nestíhám pozdravit.

     A znovu kabely. Paní už je lépe. Protože končíme.

***

     Procházím vrátnicí. S Danielou. Zahýbáme doleva. Zábrany pomalu padají. Pomalu! Zatím si netroufám vyjádřit se k naší záhadě jako muž k ženě. K záhadě zítřka.

     "Když ty to nechápeš!" vyčítá, že se na mě prostě vrhne, až do ní jedno spadne.

     "V pohodě, se mnou se nemáš čeho bát, fakt!" přesvědčuji, že k nevěře nedojde a také tomu věřím. Jako vlastní počestnosti. "Prostě kámoš, ne?"

     Usmívá se a  navrhuje:"Tak Hynkovi řeknu, že jsme dělali přesčas."

     A já suohlasím a pořád si připadám jako herec ve filmu, který přestává být komedií, když si vzpomenu na své postavení hlavního hrdiny. Ale je to k smíchu. Všechno je to k smíchu. Myslí to tak, já tak. My jdeme do hospody. No to mě...poser! To není pravda!

     "Ty jseš magor!" nešetří tvrdým výrazem. Opět chvíli sledovala mé šlukování a neovládla se.

     "Jo, to já jo!" naučeně reaguji na to, co v životě slyším neustále.

     "Víš, že se bojím, jak to zejtra dopadne?" oznamuje těsně u poslední křižovatky.

     "Neboj, já tě zkrotím!" narážím na její znamení býka.

     "Já ti šlápnu na váhu!" naráží ona na moje a oběma se nám to líbí.

     Vtom je vidět Hynkův dům a připomíná, co to provádíme. Co? Přece nic, ksakru!

     Její Ahoj doprovází moje Čau.

2.8.2001-čtvrtek

     Za deset minut jedna. Zapaluje mi cigaretu.

     "To pivo teda platí?!" nadhazuje ožehavé téma.

     "No jasně!" frajeřím. "Vzal jsem si dvě stovky."

     "Fajn!" uklidňuje se a sleduje silnici, pobaveně. Asi mojí naivitou a tím, jak ji přitahuje.

     Za chvíli postáváme před areálem Tesly a dokuřujeme lehké petry. Spousta projíždějících lidí, i známých, si nás tu tak prohlíží. Čím jsme v jejich představivosti? Určitě jen přáteli, to je běžné. Avšak Danielu neznají. A kdo ano, musí závidět. Přemýšlím o tom, jestli si jen nehraje na tvrdou, odvážnou, přímou,...tak skvělou, jestli morálně ustojí tu hospodu. Já tedy ne, nedokážu si to představit. Absolutně. Ji ano. Ona je skutečně taková. To by nikdo nezahrál.

     Odhazujeme filtry a přibližujeme se k Mitu, před nímž se shromažďují lidé z ranní směny, čekající na propuštění. Mezi nimi hloučky dívek. Opět nás tak soustředěně pozorují, že mám sto chutí složit báseň O drzosti. O com jim jde? Co se jich tady týká? Procházíme snad nějakou kontrolou vztahů? Asi. Na zamilované se nedopouštíme dostatečného kontaktu a na suché kamarádství spolu asi taky nevypadáme. Ale proč ne? To mi vysvětlete! Prostě těm holkám to nějak vrtá hlavou. Potkáváme Lucku, tu z diskotéky. Snažím se vytvořit dojem, že mezi mnou a se mnou kráčící nic není, že má šanci. A ona, oheň proti ohni, zdraví odevzdaným a podlézavým způsobem. Buď se mnou chce chodit, nebo špatně maskuje vztek, nebo obojí.

     Prodělávám psychickou změnu, když Daniela odchází a já pokračuji na své místo, sám. Ovládá mě strach z lidí. S ní jsme v tom byli dva.

     Rychle si přivlastňuji obvyklé pracovní stanoviště. Nenávidím změny. A kalibruji. Příliš rychle. Jako vždy. Už jsem dlouho na jednom místě a to začíná páchat neplechu u některých kolegyň. Častěji se mě ptají na výkony. A ony se zvyšují. Takže vnitřní boj. Šetřit nasazením a neohrožovat normy a tudíž klid trvalých zaměstnanců, nebo vydělávat peníze? Peníze! Dneska až na prvním místě.

     "Baf!" následuje za bolestí na žebrech a předchází pozvání na čokoládu.

     Upíjíme sladkou dobrotu a vedeme klidnou řeč. Jakoby nic.

     "Dlužím ti tři piva!" zintimňuji atmosféru. Možná zintimnění chtěla, ale až ode mě.

     Usmívá se. Opět nezadržitelným propukem štěstí, jakého se dostane člověku, například když vyslechne vyznání lásky od někoho, kým byl odmítán a jehož miloval.

     "Já tři nezvládnu, jen jedno. A ty tři!" brání se a nenechává mě reagovat. Utíká pryč. Ale doslova utíká. Ona všude pořád běhá a nevadí jí to. Totálně svobodná, to je krása!

     "A přijď taky za mnou. Jsem dole!" rozkazuje. Rozkazuje a já poslouchám. Ona totiž jde za cílem, který já jenom vidím v dálce.

     Další půlhodinu se znervózňuji představou toho, co poručila, a tak vstávám a jdu.

     V malinkatém prostůrku mezi různými překážkami vidím její tvář. Působí melancholicky, se stopami smutku. Nevím kvůli čemu, ale jakmile mě zpozorovala, změnila se. Čtu z ní spokojenost. Těžko říct, jestli umím dobře číst.

     "Čau!" posílám jí a zároveň její kamarádce, již zaujala má přítomnost.

     "Ahoj! To je Lucka," seznamuje nás.

     Ticho střídá ticho, střídané tichem. Ony dělají a já nevím, proč tam jsem, tak odcházím. Ani neprotestují.

***

     Dneska mám s sebou horoskop všech znamení "velkého" zvěrokruhu. Abych Daniele ukázal, na čem se spolu ocitáme. Jde o vyjímečnou kombinaci. Války jarní přírody proti smíření podzimu.

     V popisu jejího znamení jsem podtrhl větu o hezkých dívkách a ženách pod patronací planety Venuše, kam spadá i ona. A váhám. Lituji toho podtržení. Taková knížka by nám zkrátila svízelné minuty mlčení. 

     A váhám, zda mi s nejvyšší pravděpodobností trapný kompliment poslouží ve svádění lichotkami a zda si před ní zase jen neublížím, a tím i jejímu lačnému srdci, tvrzi, která již ve vášni spustila padací most a rytíř neútočí. Rytíř bez citu. Strachem z pokladů v pevnosti.

     Konečně se dočkávám pravidelné návštěvy. A rozhoduje nálada. Vytahuji horoskop. Super, zaujal ji. Asi deset minut trpíme. Zoufalé výlevy náklonnosti. A moje odměna? Moje snahy o sblížení si protiřečí s uzavřeným ničím ve mně, jež si nesmyslně chráním. Proto ze snah o sblížení opět vypučela podrážděnost, odpor.

     "Já musím jít. Ahoj!" snaží se slabostí a barvou hlasu vyjádřit pozici raněné milující. To už snad dlouho nevydržím! Už nechci! Bože!

     Matička deprese odkojila svého poslušného synáčka a moc ho miluje. I hodní radí:"Zab matičku!"

     A synáček neumí zabít. Ani kvůli lásce. Psychické poruchy. Pravda, že se sem tam něco jednoduše nevydaří, narodí se telátko se dvěma hlavami, děťátko bez vnitřnosti, pravda, že oběť nešikovné porážky dlouho přežívá s údělem, který si nepřipustíme. A je!

     Kdo jim pomůže? Kdo by to uměl? Kdo z celého povedeného světa? Oni se prostě nepovedli! Nedivím se středověkým sugescím boha a ďábla. Na jedné straně šťastní, na druhé...ti co činí nešťastnými i jiné, na nichž jim záleží.

     Paní se opět přitížilo a nejen jí. Dusno útočí na vše živé. A do toho se u mě zastavuje nějaká mladá slečna a na stůl mi pokládá složený papírek se slovy:"Tohle ti posílá Lucka." A já ho po jejím odchodu rozbaluji s bušícím srdcem a modlím se, ať tam není to, co tam vzápětí nacházím.

     Ahoj Míšo, chtěla sem se Tě zeptat, jestli se Ti Daniela líbí?! Jseš fakt hezkej kluk!

     A za vším Lucka, podtrženo a srdíčko k tomu.

     Už jsem někde slyšel o přitažlivosti jedinců v páru proti nezajímavosti jich samotných. Autor myšlenky se neplete. Od úterý mě zkoumá mnohem víc očí. A mé city odpovídají až agresí. Ne krása moje, ale mého milostného života tolik vábí. No, Daniela jistě šla a jde po mě.

     Lucka se vzhledem Daniele nevyrovná a Daniela má víc než všechny, které jsem potkal, má víc pro mě, víc odpuštění, tolerance, pochopení, odvahy a pozitivní přímé snahy pomoci svému opaku, jehož neschopnost ji přitahuje. Nebo touží po mém těle. Každopádně to se mnou nevzdává.

     Lucka neví, co podniká. Určitě by ji odradil náš první hovor, kdy bych ji, jako všechny (i Danielu), nevědomky a nechtíc urážel. A na to má Daniela obranu. Zázrak! Nebo od pondělního kontaktu ztratila smysly a pouze jeden jí zůstal. Její šestý smysl. Rozkoš. Tomu vše nasvědčuje, ale já tomu nedokážu uvěřit. V dnešním světě nesnesitelně lidských, konvenčních pánů svých citů. Daniela je vášnivá bytost, jako vystřižená z Ovidiova díla o mytických proměnách. Ztělesnění touhy, jež se za sebe nestydí, vážně a panicky cítící, bez řádu člověka. Jako víla, mořská panna nebo dryáda. Nesmírně ušlechtilá a vzácná.

     Probouzím se ze snění s myšlenkou sebe sama. Potápím se do stresu a topím se tam hodiny. Daniela! Daniela! Daniela! Šíleně se jí bojím. Opravdu šíleně. Maturita proběhla snáz. Já, já v setkání s ideálem, se skutečnou dokonalostí.

     Píšu dopis Lucce. Že se mi Daniela líbí a proč se ptá. Tím si polepším u Daniely, pokud měla ve vzkazu prsty. Nezklamu Lucku otevřením možnosti změny.

     Po příliš dlouhém odhodlávání výprava do pekla. Lucka odešla, nemůžu jí tajně podat papírek, což zbořilo povedený plán. Daniela pracuje a pracuje, jakoby v depresi, zničená. Já ale neumím zachraňovat. Stojím u ní, ticho za tichem. Vzdávám se a opouštím ji. Napůl rád, že z té hospody sejde.

***

     Čas utíká a ona se dlouho neobjevuje, zatím nejdéle. Něco se stalo. V ní. Pro jistotu jsem si od podezřelé do zástavy za knihu půjčil kazetu. Co když trpí kleptomanií a bůh ví, čím dalším? Co mohu od tak sebevědomé osobnosti čekat? Nejlepší bude ubrat. Skončit!

     Končíme. Zhasínají zářivky. Potom čekáme na vrátnici. Jako vždy, nutí mi cigaretu, abych se uvolnil.

     "Proč byla podtržená ta věta?" testuje účinek.

     "Jaká? Nevím!" střízlivím, bleskurychle.

     "Takže myslíš, že je to pravda?" láme mou přetvářku a jde si pro svou dobrotu.

     Krčím rameny.

     "No!" "Že jsem pěkná!" "Co?"

     Mlčím.

     "Líbím se ti?" týrá mě. Snaží se zlomit neoblomné.

     Napjaté obličeje, pohyby, dech. Nic víc. Asi je nevnímá. Každá poslední slova zrychlí, odsekává a s hněvivým vydechnutím kouře v uraženém gestu zkoumá kamínky na zemi, s nimiž si botou pohrává, botou na krásné noze krásné slečny. A já, hlupák... Sotva vyloudím povzdech nad celou situací, což odměňuje mluvícím pohledem, nepřekvapeným a sprostě nadávajícím. A vyčítá:"Podle mě, když kluk pozve holku do hospody, tak mu o ní jde, ale s tebou mi to tak nepřipadá!"

     "Ale mě o tebe jde!" zmáhám se z šoku.

     "Tak proč to nedokazuješ?" zmírňuje tón.

     Napjatý pohled, bezradný úsměv a ticho.

     Odměňuje mě mluvícím pohledem, nepřekvapeným a sprostě nadávajícím.

     "Víš, že mě rozčiluješ?" dodává.

     Napjatý pohled, bezradný úsměv a ticho.

     "Já ti dám dělo!" cedí skrz zuby a přibližuje se o krok, napřahujíc svůdnou ručku.

     "To jsem si měl vzít červenou!" zlehčuji téma a zesměšňuji její rádoby chlapskou náturu.

     "Co?" vteřinu nechápe, ani nezuří. Zato, když dokončuji vtip:"Jseš bejk, ne? Tora! Tora!"

     "Já ti jí fakt natáhnu!" zvyšuje již zvýšený hlas.

     "Jdem!" poroučí. "A už se s tebou nechci bavit!"

     Bok po boku zahýbáme. Zahýbáme ne doleva, doprava, směr hospoda. Sleduju ji. Stěží jí stačím.

     Zrychluje, silná, pružná, živá, nádherně hysterická, kvůli mně. Přesto si zdroj afektu odvádí na sklenku piva. Zdroj nesmyslů, proti nimž je bezbranná, a pokouší se je zničit smysly.

     Vítá nás aroma hospody u náměstí. Slibuji si od ní klid na soukromé záležitosti.

     A hle! Hned tři stoly obsazené. A hůř, jeden dobře známými kamarády. Uhranutě zírají. Nevidí se každý den, že by Krejča (já)...

     Usedáme co nejdál od lidí. Vytahuje jeden tácek s nápisem Gambrinus a nepřetržitě jím ťuká na stůl a neklidně se rozhlíží. Mezitím zastavuje pohled na mém, neměnném. Tehdy ho zase okamžitě strhává někam jinam a pak předstírá, že je tu sama a teprve někoho čeká.

     Servírka nám slibuje dvě piva, načež odcházím hledat popelník na právě zažehnutý tabák. To mi poradila Daniela. Já jsem momentálně nesoběstačný.

     Pokládám skleněnou nádobku skoro na kraj dřevěné desky, ona ji přesouvá na prostředek.

     "Prosím tě, jak to kouříš?" promluvila, s náznakem veselí. A už se tváří spokojeně a šťastně. Znovu a znovu rozhoduje o povaze rozhovoru. Nyní podezřele měkne.

     "Já tak kouřím a hotovo!"

     "Úplně idiotsky!" vzteká se a zůstává jí to. Ta je tak proměnlivá!

     "Takhle to cigáro akorát spaříš! Víš, co to je spařený cigáro?" informuje a přídavkem učí odklepávat.

     "Tohle je lepší!" machruju a odklepávám po svém. Poprvé v životě můj popel přelétl celý popelník a přistál na ubrus. Od mého nerozumného pokusu jej sebrat a vyhodit vysvobozuje zdejší čistotu její profesionální fouknutí.

     Spěšně ruším neobratný úmysl návratem ruky do původní polohy, kde málem porážím ledovou sklenici s půllitrem čerstvě točeného chmelového nektaru.

     Omluvně se ušklíbám. Nereaguje. Pokračuje v předchozím chladném chování. Trochu mě znepokojuje. Nesnažím se o ni. Nenechám se nikým shazovat, to nikdy. Raději se vysměju jejímu adrenalinu. Ale trochu mě znepokojuje.

     Znepokojení vzrůstá na neúnosnou hranici.

     "Já si s tebou chci povídat!" projevuji zájem.

     "Povídej!" tvrdě zkouší moje schopnosti, nevděčně a příliš tvrdě.

     Ztrácím odvahu a obdarovávám ji culem debila.

     "Tak vidíš! Ty se totiž neumíš normálně bavit. Určitě ještě myslíš na kalibr, že jo?"

     Obdarovávám ji culem imbecila.

     Zostuzuje maximálně, přímo, rychle, jasně. Až se vyhýbám panické fobii z lidí. Ona přijímá mé chyby. A dívá se mi při tom, přímo při tom přímo do očí. Všichni s hrůzou odvracejí pohledy před projevy psychické paniky, jen Daniela, jak je prostá a touží po ukojení svých chtíčů, hrubě vyžaduje mou spolupráci. Nesnaží se mě zesměšnit, ale pomoct v hledání cest k ní. Její oči nelžou, chce mě, jen mě chce a na nic nemyslí. Proto jí věřím a uklidňuji se.

     "Kam že to chodíš na školu?" provětrávám paměť. "Do Poděbrad na kuchaře, číšníka?"

     "Na hotelovku," chytá se. "A ty jdeš na vejšku, co?"

     Kývu a konverzace rychle zamrzá.

     "Jakej se učíš jazyk?" rozmrazuje ji.

     "Angličtinu."

     "Já taky." "A mám dvojku a docela mě baví." "Dám dohromady všechno, co chci říct. Třeba ne úplně správně, ale zkouším to, až to dokážu."

     Kývu.

     "Tak zkus něco přeložit!" krotím nestoudné vychloubání a chystám si větu.

     "Jak se řekne zájem?" přerušuje mě.

     "Interest." odpovídám a dochází mi, že nepochopila můj úmysl.

     "Deformuje obočí a spouští:"I am in the pub with some boy and he does not interest about me!"

     "It is not true!" říkám anglicky, protože je to tak lehčí.

      Nevnímá.

     "Rozuměls mi?"

     "Rozuměl!" "It is not true!" "To není pravda!" "To ti odpovídám!"

     "Tak co jsem říkala?"

     Předstírám soustředěnost, ikdyž její výrok v češtině znám už i pozpátku, a překládám ho:"Jsem v hospodě s nějakým chlapcem a on se o mě nezajímá."

     "To není pravda!" dodávám ještě, jelikož mi připadá, že to přeslechla.

     "Tak to dokaž!" naivně testuje, jestli náhodou nezaberu.

     "Třeba potřebuju trochu snahy i od tebe," vysvětluji chlad v našich vztazích.

     "Když s ostatníma je to normální, ale ty jseš jinej. Před tebou si připadám blbě, chápeš to? A štve mě to!" "Ostatní kluci o holku bojujou." "Jasně že jsou i holky, který lověj kluky, ale to já nejsem."

     "A co když mi tady vaděj lidi?" předstírám, že to je hlavní důvod a děsím se sám sebe, co to říkám, a kam směřuji. Z Hynka se stává tabu. Ikdyž jen teoreticky, v debatě.

     "Lidi?" "Ty mi vůbec nevaděj." "Ani žádnýmu z kluků, se kterejma jsem flirtovala. Líbali jsme se před nima a bylo nám skvěle."

     "Takže chceš, abych tě tady líbal?"

     "Ne, s tebou je to jiný." "Ty jseš složitej." "A já jsem s tebou prostě jenom chtěla mít úlet."

     Následuje ticho.

     Ticho.

     Ticho.

     Ticho. 

***

     "Pij, ne!?" ukazuje na poloprázdné ožíradlo.

     "Proč?"rozčiluji se. "Vedu."

     "Ať s tebou něco je," uzemňuje.

     Nalévám do sebe lahodný nápoj, lahodný v přiměřených dávkách. Ale neužívám si ho. Jen tak tak držím paži v jedné poloze a polykání je nad mé síly. Může za to strach z jejího přístupu. Ona asi také nevidí přes mou masku-masku neurazitelného a urážejícího. Nesnáším všechny, kdo považují usmívající se lidi za spokojené.

     "Tak se taky trochu napij!" vystrašeně prosím, aby na mě byla chvilku hodná.

     "Vždyť jsem napřed!" diví se.

     "Jak to?" nechápu.

     "Máš přece vypít tři, já jedno."

     "Tak dobře!" souhlasím. "Za každej tvůj lok si dám čtyři."

     "Tak jo!" využívá možnosti ublížit a s nakloňenou sklenicí na rtech mrká bolestí, jedenáctkrát. Až jí vyhrkly slzy. Ale nerozesmívá ji to. Tváří se smrtelně vážně. A slzy mizí nějak pomalu.

     "Čtyřicet čtyři!" hlásím zbabělost hasit její citový požár a začínám exovat.

     Hotovo! Načínám další, právě dodané.

     Napjatě sleduje a s prvními projevy nezvladatelného přepětí nahlas počítá. Přejícně a vskutku krutě.

     Dokončuji. Slib splněn. Nemluvím, nedýchám, čekám na svolení vlastních útrob.

     "To děláš kvůli mně, protože se předvádíš. Ale nemusíš pít to pivo, ani kouřit ty cigára." nenechává bez povšimnutí, jak neúspěšně zápasím s oxidem uhličitým, deroucím se z úst.

     Tak ona to se mnou vzdává!

     Opět připíjím, na její průpovídku.

     Kroutí hlavou.

     A popichuje:"Zmlátils vůbec někdy někoho?"

     "Jó!"

     "Ve čtvrý třídě, že jo?"

     "Nó!" zesměšňuji se.

     "Ty asi nemáš moc kamarádů, co?"

     Krčím ramena.

     Spěšně dorážím zbytky alkoholu, platím, odcházíme. Tedy odchází, respektive uhání. Ze všech sil se za ní motám. A každých pár sekund se ozývá:"Čau Krejčo!" A slyší to i ona, chytrá.

     Potkáváme Pepu, jednoho z nejlepších přátel. Žádá o cigaretu. Daniela mu nabízí jednu z právě zakoupených, mnou.

     Pepa děkuje.

     "Není zač, hm!" odsekává Daniela, když mi úspěšně krade má nevyřčená slova, káravě. A mizí ve tmě.

     "Čau Pepo!" zdravím a kličkuji za ní.

     Pepa kouká, pusa dokořán.

     Doháním ji. Nebrzdí. Trucovitě zrychluje. Nevšímá si mě. Nechce mě ani vidět, slyšet, ani cítit, ani čichem, a asi už ani hmatem.

     Šok!

     Zastavuje!

     Pořád se hýbe trhavě. Skládá ruce na prsou.

     "Je mi zima!" oznamuje, velice donuceně.

     Usmívám se, neschopně.

     Jde.

     Zrychluje.

     Zrychluje a zrychluje.

     Brzdí.

     Podává mi cigaretu, připaluje.

     Jde.

     Zastavuje. Druhá šance!

     "Je mi zima!" oznamuje, velice donuceně, ruce na prsou.

     Neschopně se usmívám.

     "Je mi zima!!" opakuje se, ale už to zní jako:"Čůráku!"

     Usmívám se.

     Jde.

     Jde a zrychluje.

     Těžknou mi nohy. Myslím jinak.

     Něco chci říct.

     "Nic mi neříkej!" utíná mě.

     Ale mně se stejně plete jazyk, pořád se však usmívám, rozum přítomen.

     Sleduji ten nejzklamanější obličej pod měsícem. Již hodiny zklamaný. A pak sleduji silnici, dobře známou. Kráčíme po oné zakázané straně čtverce zdejších ulic. Domov co by kamenem dokopl.

     Usmívám se.

     ...

     ...

     ...

     Úsměv zvadá. Co to? To se budeme rozcházet. Šmitec! Propadák! Prohra! Jako vždy!

     Úsměv zvadl!

     Daniela dávno nevnímá, uniká.

     Už jsem opilý. Cítím smutek. Nevysvětlitelný, prostý smutek. Prostý vztek.

     To ona!

     Tvrdým, řešitelským stiskem si přivlastňuji křehké paže. Přehnanou silou ji vleču dva metry nazpět, já vím, že  přehnanou, jenom ztrácím kontrolu.

     Najednou jsem někdo jiný. Sysifos, který překulil balvan přes okraj své jámy. Jsem.....................MUŽ.

     Jak zmizel můj úsměv, zrodil se ten její, stejně rychle a nelogicky, v tu nejnevhodnější chvíli.

     Usmívá se. Usmívá se, to mě podržte! Povedlo se nám to. V jednom vrcholném okamžiku ze mě proudí všechno promlčené. A ona mlčí v přijetí, v osvobození toho svého, tolik provolávaného.

     Najednou je tak křehká, křehká láska v mém sebejistém sevření. Ta láska, jíž jsem otročil, ta mě teď  chce nasytit, podvyživeného.

     Díky, Bože! Díky, Matko, Otče! Díky, živote! Díky, světe! Díky! Tisíceré díky! Díky za ty díky!

     Její úsměv se zkracuje. Vyškubla se mi.

     "Tak ahoj!" trestá mě.

     "Počkej!" znovu si ji přivlastňuji.

     Klade jen nejnezbytnější odpor a oddává se mé nezkušenosti.

     "Přece se teď nebudeme líbat!? A tady!!!" mluví za mé srdce, ale je tu maličkost. Já právě poznal ŽENU.

     "Ale já tě chci líbat!" plyne mnou a ven a do ní, úplně samovolně, bez napětí, bez přetvářky, upřímně. Dívám se na ni a čekám, jestli pochopí, co vím. Co vím, že mám, tedy, co vím, že můžu mít, a umím si to vzít.

     "Tady ne!" puká hradba dobyté tvrzi.

     "Tak pojď sem!" táhnu ji na křižovatku a doleva.

     Pořád se usmívá. Čeká. A já si toho užívám, možná jediného takového momentu svého neplodného života. To jak zase já vyplul z alkoholu. Prokletý já!

     "Pust mě!" protiví se mi.

     "Pust mě!" šeptají rty a ztrácejí překvapení. A vědí, co věděly od začátku. A jak odůvodňují rozumnost krachu, vykrádají můj mozek. Ten je autorem.

     Líbám ji, uprostřed slova odporu. Cítím, jak by ještě chtěla mluvit. Jak by chtěla proti své vůli vyhrát. Ale to už nejde. Uvolňuje se a zapojuje. Je v tom určitě mnohem lepší. Vzrušení tak prchlo před obavou. Žužlání kusu masa. A žužlání kusu masa.

     Odstrkuje mě a v tu chvíli ještě slabě zaznívá MUŽ.

     Zkazil jsem to.

     "Čau!" přikovává mě na místě a spěchá pryč.

     "Ale dobrý!" nezapomíná na odměnu. "Dobrý!"

     Se svěšenou hlavou se kymácím na kutě. Jako jindy. Zase ta lampa, s níž vždy zhasínala naděje, zase to lítostivé ticho a chlad osamělé noci, zase ta okna, která svítí:"Vidíš, my ti to říkali, všude dobře, doma nejlíp!" Ti všichni nyní netuší, že lžou.