Tulák
 

Plakající nebe zotročují šedé mraky,
do dne přinášejí noc,
zakalily tulákovy unavené zraky,
stále zvětšují svou moc.

Zraňující záře blesku, zničující rána hromu,
ztracenec se choulí k naříkajícímu stromu.

Ztuhlý drsným mrazem, křečovitě stisklá víčka,
přesto zpodnich unikají horké slzy,
knot  ztratila jeho žití pokřivená svíčka
snad už přijde Konec, bože, snad už brzy.

Jeho utrpení bytím v světě sílí,
spásná naděje je smutná Lež,
v neexistující naději se vždycky zmýlí,
vždycky skončí jako všivá veš.

Života se dobrovolně zříká, je sám, skrytý ve své nitro,
nadobro ho omrzel ten nesoucitný zemský kraj,
již nevzdá se, již nebude čekat další falší prodchlé jitro, 
skrze svoje srdce dojde ve svůj fantastický ráj.