To, co je správné

Někde v lese po setmění...

     Klacíky praskaly pod těžkými kroky. Široko daleko nezůstal žádný stín. Jen jeden a majitel si toho byl dobře vědom.  

     Klacíky pod nohama vetřelce žalovaly příliš nahlas. Všudypřítomné duby se skláněly stále níž. Snad se zpuchřelými pařáty ze stokilových větví snažily polapit naivního cizince.      Až na něj dosáhly.

     Dotek dobra a zla odhalil pravdu... Hrůzné spáry dřevěných kolosů ožily. Hodlaly moc zvrhle oslavit nadcházející párání a brocení.

     Zkušený paladin na nic nečekal. Bleskovým pohybem srovnal svaly zad a jménem Pána se vahou osmi stop, oděných plátovým brněním, opřel do útočícího stromu. Ten zavrávoral, jak duby vrávorají, když ztrácí pevnou půdu pod kořeny. Ostatní kolegové raději zase ztuhli.

     Obrněnec jenom pohladil rukojeť praktického obouručáku a klacíky dále praskaly pod jeho těžkými kroky.  

     Dvě hodiny odtud...

     Malík se rychlostí šimpanze vyšplhal po kmeni, který se mu připletl do cesty. Z masívních hrdel barbarů se dralo: „Humon, Humon, Humon!“

     Chlapec si vzpomněl na poslední slova matky: „A před setměním ať tě tady vidím! Víš přeci, že s nocí přicházejí arachniti!“ Nechápal, proč ho matička straší neexistujícími obřími pavouky. Teď mu do sebe všechno zapadlo. Pravou příčinu obav skrývala, aby se nevyzradilo... Její tajemství.

     Kdyby na to měl čas, asi by se rozplakal.

     „Tak půjdeš dolů po svejch, nebo tě mám sundat kladivem?“zadunělo zespod.

     Bez váhání hbitě povylezl o pět sáhů a pak se rozhodl ještě chvíli pokračovat. Až věřil, že už je v bezpečí. Vykoledoval si neovladatelný sedmimílový řev, jenž zastraší i medvěda.

     „Tak bude to?“následovalo již potichu a pomalu, záměrně výhružně.

     Malík ale nemohl přestat myslet na matčino tajemství. Většina smutku patřila  tatínkovi, protože věděl, jak dobře barbaři vycítí Humona, míšence barbara a člověka a že maminka nepatřila poprvé tatínkovi, jak všichni obelhaní věřili. Byl synem barbara.   

     Klacíky praskaly pod těžkými kroky. Široko daleko nezůstal žádný stín. Jen jeden a majitel si toho byl dobře vědom.

     Dvanáct hor masa vztyčilo kyje a kladiva proti temně zářícímu bojovníkovi.

     „Složte zbraně a odejděte v míru, nebo se utkejme v bitvě o spravedlnost!“zaznělo z přílby hlasem hlubokým a zároveň líbezným.

     „Ghrrarh!“odpověděl nejbližší z barbarů a rozeběhl se na rytíře, natahující k ráně svůj instrument posetý kamennými ostny.

     Malík měl shora dokonalý přehled o situaci. Už dávno očekával alespoň náznak obranné aktivity neznámého odvážlivce. A vzhledem k hmotnosti výstroje rytíře oprávněně.

     Tmavá silueta, o hlavu vyšší než největší z protivníků nehnutě hleděla na rychle se blížícího útočníka. V posledním životahodném momentu uhla smrtelnému výpadu.

     Agresor, zvyklý zabíjet prvním úderem ustrnul v pohybu. Tázavým pohledem ještě zaznamenal popření sil známého světa. Poprvé a naposled.

     Nad hlavy zúčastněných vzlétl hymnus trestu. A hudební nástroj, praktický obouručák, hrál čepelí o vzduch, dokud nenarazil na odpor.

     Zasažený barbar okamžik nereagoval. Vzápětí se rozpadl na dvě stejně velké části.

     Podobně se rozpadali i ostatní polonazí válečníci, než pochopili, nebo spíše pochopil poslední z nich, že to co mu právě zapáchá ve sporém ošacení znamená nutnost útěku. Na nic nečekal a zbaběle opustil scénu.

     I Malíkovi se začínal ztrácet z dohledu, když paladin máchl mečem naprázdno.

     Unikající již neunikal.

  Dvě hodiny poté...

     Chlapec hodil do ohniště chuchvalec klestí jako otázku a hned si v bouřlivé odpovědi ještě jednou prohlédl tvář svého zachránce. Mírnou, jemnou v kontrastu se zbytkem těla, vyvolávající dojem silného patrona těch slabších a odsouzených k zániku.

     "Takže vy nemáte domov, Taku?"popustil uzdu zvědavosti.

     Cizinec na Malíka upřel pohled, který upíral pokaždé, nadvěcný úsměv smířenosti, nevěrný radosti i smutku. "Ne, takové místo neznám,"zamotal mu hlavu ještě víc. 

     "A kam tedy jdete, co vlastně hledáte?"vysoukal ze sebe a těžce polkl, pozorujíc znamení vyryté do kovu,  znamení kříže na hrudi, které zazářilo.

     "Někdy se bojím, abych nešel...abych nešel dál. Já nic nehledám....tedy ne že nechci, já...nemohu!" 

     Malík se zamračil. "Vy asi budete moc moudrý muž. Pořád mluvíte v hádankách! Ani smyslu vašeho jména vůbec nerozumím, nebo ho postrádá?"

     Tak mlčel.

     "Jak jste vlastně věděl, že potřebuji pomoc?"zkusil to jinak.

     Tak zhluboka oddechl. "To jediné vždycky vím. A vždycky musím jednat správně. Jednám správně, ne že bych tak chtěl jednat, či dokonce svému jednání rozuměl! Ale poslouchám a plním..."

     "Vůbec nic nechápu!"řekl Malík, když paladin nedokončoval výpověď.  

     "I já ne,"dodal Tak a prsty pravé ruky cestoval dlouhými proudy šedých vlasů, jako by se tam skrývalo vysvětlení.

     "Čas se naplnil!"zaúpěl a znamení kříže zaplavilo okolí rudým světlem.

     V jednom okamžiku...

     Malík se probudil. Podíval se z okna a užasl nad červánky, které spojují noc se dnem, dovolují snům zaznamenat skutečnost, úplně se vším, co k ní patří a dovolují skutečnosti polapit city snů. Ale tyhle červánky se chovaly dost zvláštně. Chlapec jim musel věnovat stále víc pozornosti. Proč? Protože se ztrácejí, uvědomil si v šoku. Ztrácejí se zpátky do tmy. Byla noc. Sen o čarujícím rytíři nebyl sen.

     Pod tíhou okolmostí sklouzl ze slaměné postele na kolena, na ledovou kamennou podlahu. Cosi neuvěřitelně hořklo. Ledová podlaha uvítala horké slzy.

     Vyběhl do spící vesnice. Zamířil k matčinu příbytku. Řekne jí to, vykřičí na ni svou bolest, její zradu.

    Dychtivě vtrhl do místnůstky určené jejímu soukromí a vztek mu otevřel ústa. Již je nezavřel... Nedovolil svému stvořiteli jediné slovo.

     V matčině náruči spočíval barbar.

     Podlaha řinčela pod těžkými kroky, stíny utíkaly tak rychle, že zakopávaly o kraje oken. Zůstal jen mléčný svit měsíce a záře taseného obouručáku. I ta však zmizela v mohutné hrudi. Přitom se neozval sebemenší šramot. Pouze těžké kroky vracely stíny na svá místa v záři kříže vyrytého v brnění a paladin daroval Malíkovi letmý úsměv smířenosti, nevěrný radosti i smutku.