Středa

Je středa. Jako obyčejně ve středu, ve středu školního týdne, ničemu nerozumím, nikdo se mnou nemluví, nikoho nechápu, jakoby se štítily. Ano, oni to vědí a já už také! Jsem ničemný! Cokoliv řeknu, ublíží! Ale na sobě žádné známky nepozoruji, vidím je na nich. Tak tvrdě dávají najevo rozdíl mezi úspěchem a neschopností! Bojím se! Silný svět potrestá slabost, úplně osamím a zemřu bídou a bolestí. Zklamu ty, kteří mi ještě věřili. Sedím v první lavici a poslouchám výklad, poslouchám. Co však vnímám? Existuje vůbec důvod? Důvod stydět se ohlédnout a účastnit třídního života? Nevěřím, že ne, že všechno, co můžu dát, a cítím toho obrovské množství, dát dokážu. Příčina nicotná a ďábelsky mocná.

Kráčím k tabuli. Přepsat řešení domácího úkolu, poctivě vypracovaného. Učitelka podává instrukce. Na jejich základě upravuji vlastní postup na vyžadovanou učebnicovou formu shodných výsledků. Kantorka komunikuje a od studenta očekává podobnou reakci. Dostávám strach. Slova ve větách zní jako série zvuků různé intenzity. Ztratil se význam. Tuším panickou hrůzou z jeho ztráty. Znovu jej objevuji... Zlost! Pohrdání! Aktivní agrese! Vyčkávání..! Odpověď nepřichází, začíná tedy zesměšňovat. Křída zanechává na černém podkladu stopy zmatených pocitů. Dokonce se z ní sněží, a vyslovuje tak lítost nad lidmi, jež jsou zlí i o Vánocích. Ruka ji bezmyšlenkovitě vede dál automatickým zápisem. V konaném díle odděluje cit od rozumu. Srdce patří pouze sobě samému. Všichni se smějí.

Je středa. Jako obyčejně ve středu, ve středu školního týdne, usedám zpět do lavice, jen tam patřím. Proklínám, co jsem si sám zplodil, co neexistuje, a z čehož vzejde bezhlavý a jediný vztek. Kvůli všechné té pošlapané kráse.