Spasitelé

      Otvírám oči...

     Schoulený, jako hromádka neštěstí, drkotám zuby uprostřed obrovské pláně. Ohromeně zírám do rychle plujících černých mraků. Díky nim je málem noc ve dne. Počkat! Nebo je noc? Takovou oblohu jsem nikdy neviděl. I přes vražednou vichřici vstávám. Následuje dlouhá pouť neměnící  se krajinou. Ustrnulost okolí mě užírá. Pořád stejné nebe, stejná rovina, kerá ukazuje děsivou prázdnotu bez hranic, čekající na nevysvoboditelného ztracence. 

     Další dvě stránky deníku, který se vynořil z bezdomovcova oběda z popelnice, byly mokré, a písmo téměř nečitelné. To však starého klidného muže neodradilo od záměru uniknout ze světa okraje společnosti, ikdyž jenom v srdci a na chvíli. Zalistoval a četl dál.   

     Říkají si Spasitelé. Podle sebe přinášejí spásu. Zrození mysli v hmotě chápou jako počátek utrpení. Schopni krádeže ducha se vidí přibité na kříži, s trnovou korunou.     

     Nemají vnější podobu. Nepotřebují ji, aby s námi mohli komunikovat. Už tři měsíce nás podrobují Putování. Putujeme vlastním vědomím i podvědomím a hledáme zbytky umírající fantazie. Až se nám zjeví, vezmou nám je jako všechny předchozí a nakonec zemřeme. Navždy. Blízké setkání čtvrtého druhu a zničení lidské civilizace. Opravdu neobvyklou válkou.

     Rudý svit zapadajícího životodárce pronikal do ulic velkoměsta a bez rozdílu barvil vše, čeho se dotkl, domy, auta, odpadkové koše a bezdomovcův zrak. Úzkou štěrbinkou mezi víčky mu unikla slza. Kdysi měl matku. To od ní si pamatoval pověru o rudé záři slunce. Ohlašovala pohromu a zánik.

     Naslinil prst a pokusil se odlepit popsaný papír, podruhé, nešlo to. Napotřetí ho odtrhl a poškodil tak pokračování zajímavé výpovědi. Přežila jen věta Usínám, berou mi další sen, velice podivný sen o starém bezdomovci. Ten muž čte... O mně!  

     Zbělel šokem. Rozpadajícíma se očima bez dechu pozoroval rozpadající se ruku.

     Unikl ze světa okraje společnosti. A nejen v srdci a na chvíli, jak si původně přál.