Sobota

Je sobota. Jako obyčejně v sobotu stojím s kamarády před zábavním klubem. Dneska to bude Anděl v Kutné Hoře. Teprve teď vím, že jsem kluky nevezl do hospody, ale na diskotéku. No co, žádný učený z nebe nespadl a já byl v Hoře asi třikrát v životě. Všichni reagují nekroceným chechtáním. Nevadí, ani oblečení, na takovou párty trochu odvázané, ani pouhých padesát korun v kapse, ani zima, protože lidé v davu u vchodu se sbližují.

Vplouváme dovnitř, do jakési čekárny. Vychutnávám kouzlo poněkud překvapující architektury. Připomíná vstup do zámeckého vinného sklípku. Uprostřed stropu kontrastuje otočný světlomet. Chvíli ho pozoruji. Několikrát vyvolává krátkou prostorovou dezorientaci, ale tady nebezpečí následku vylučují těla nedočkavých duší. Samou dychtivostí se detailně obkreslují. A až teď mi to náležitě dochází.

Dalším nadechnutím vniká do horkého hrdla chladivá a uklidňující... Vůně? Zápach? Moc to chutná. Nikdy nic tak nechutnalo. Je to hlas dívky. Zezadu ji na mě namačkávají a ona někomu něco říká. Nevidím, neznám to stvoření. Podléhá okolnímu nátlaku a svou špičatou bradu boří do mých svalů mezi krkem a ramenem. Bolí to. Tak...vzrušivě. Bojím se. Ale čeho..? To se přece..! Přece..! To se přeci nesmí!?

Oči opět zaostřily, aby spatřily nástěnnou malbu, líbivou a kýčovitou. Vysvětlovala název klubu. Zkoumám jeho zpodobnění. Dva masivní cihlové sloupy přechází v hnědočervená mračna, znázorňující napětí života. Směrem do středu obrazu vítězí volnost - hvězdná obloha. Z ní prvním plánem díla kráčí zhmotnění té nejvyšší přirozenosti a smyslnosti, se zrakem upřeným přímo do nitra pozorovatele. Úchvatnost kontrastných motivů bije do očí. Na jedné straně vyrůstá z nahého trupu bělostné křídlo, symbol odpuštění a ráje, na straně druhé zakrývá peruť hustá kštice dlouhých rovných vlasů. Kopíruje i pevná prsa a znamená rozkoš a vznícení mužských tužeb. Počkat! Mám v tom nepořádek. Co je touha a rozkoš? Co je odpuštění a ráj? Co je rouhání? A co kožené kalhoty, novodobá rocková móda? Vyzdvihuje genialitu stoupání a klesání ženských boků. Vzývám snad Ďábla? Zlo?

Na odkrytém uchu se pohupuje zářivá naušnice. Hledám její význam. Už to mám! Naděje. Věčná naděje, jež neumírá a vrcholí v dalším motivu... Tenhle Satan drží luk, druhou rukou klade na tětivu šíp lásky. Ach,zhoubná naivito! Tak tlustý šíp nedospěje do cíle! Ale Satan si věří a věří, že mi pomůže. Pohledem šeptá:"Jen pojď dál!"

Je sobota. Jako obyčejně v sobotu obdivuji basy, beaty, melodii a krádež vlastních tanečních pohybů, za kterou stojí král vizuální akce, stroboskop. A moc šikovně kličkuji záplavou střel. Každou chci být zasažen. Ani nevíte jak!