Pátek

Je pátek. Jako obyčejně v pátek večer sedím u ohně. V pravici svírám lahev pivénka, v levici instrument komunikace, ač jednostranné. Myslím tím odřenou kytaru nepořádného majitele. Jenom ta mi umožňuje něco říct přítomným, hlavně opačného pohlaví, ač jen zpíváním. Co se týče mého zpívání, nejsem plně spokojen, ale nikdo mi nenadává, tak zpívám.

Někdo se lidem otevírá konverzací, někdo ve zpěvu, v divokých návalech promlčené lítosti a vzteku. Mluvím o takzvaném údělu. Nikdo mu neuteče. Ten můj spočívá v sebelásce k odlišnosti. I když se něco krásného děje podle mě často a obvykle, nesmířím se s tím u sebe. Tak například láska, tedy láska k dívce, jeden z mých největších otazníků a vykřičníků. Tahle zázračná nesmrtelná láska žije všude, kolem mě.

Láska! Jedinečná a častá, obvyklá. Pokaždé úplně jiná, to bych si asi měl nějak dostatečně uvědomit... Jiná i u mě, odlišná od ostatních. Pořád však ta stejná takzvaná láska. Proto jsem se do ní nepustil, nepouštím a nepustím. Škoda. Asi. Nebýt sebelásky k odlišnosti, živenou prvopodstatným strachem z čehokoliv jiného, než jsem já. Alespoň tam jsem v bezpečí.

Všichni kamarádi si právě užívají života. Připíjím jim tedy a připíjím sobě, že tu piju s nimi, stejný, s alkoholem a kouřem rozličných, i zakázaných vůní, stejný. A Šťastný.

Nemůžu stoprocentně rozhodnout, zda mi citový půst překáží. Jak se povídá, bolí to. Ovšem jaksi lechtivě až příjemně, až rozkošně. Sladká lítost. Nejsladší sebelítost.

Vychutnávám světlou stránku temnoty. Vychutnávám ji, když se zatajeným dechem zaslýchám líbezné prosby. V okamžiku střídá atmosféru světlá stránka světlosti, záchrany. Příliš složitě jednoduchý úsměv, upřímné oči, cítím nezvykle silnou upřímnost i ve svých očích. Ona mě žádá.., probíhá mi hlavou a pozitivně tvaruji rty, samovolně. Žádá mě, abych ji učil hrát. Žádá něco, čemu věřím, co jsem já. Poskytuje léčivou odpověď na něco mého, těžkého, starého, kde již vykřičník vytlačil unavený otazník. Komunikace.

Můj velký problém. Neznám přátelství k dívce, co mám od něj čekat.

Jemně se tváří, jemným, opatrným, průzkumným hlasem se úsečně ptá. Vždy strhne pohled do země, ohromená spatřovaným neznámem. Pokouší se odhalovat, jak jen to jde. Hlavně opatrně a přitahuje tím. Čím dál víc.

Chaoticky mačká struny. Pravou rukou je přejíždí shora dolů, zdola nahoru. Ozývá se směs falešných tónů a drnčení. Hovořím o teorii akordů a ona rychle kýve a pokaždé nezapomene rychle dodat:"Mhm!" Vzrušená poznáním, soustředěná. Čímsi ve mně pohla. Vzduch zhoustl. Těžko ho vdechuji.

Chaoticky mačká struny. Pravou rukou je přejíždí shora dolů, zdola nahoru. Ozývá se směs falešných tónů a drnčení. Ujímám se nezkušených prstíků a trošku s nimy bojuji, abych je dostal na správná místa. Mnohem těžší boj svádí rozum s citem a bojácnou vášní. Ač nepatrné, cítím její ohlasy.

Dotýkám se živé dívky. Její prsty se hýbou proti mým úmyslům, odporují, jakoby mluví. Řeč lišící se od mojí. První, která nenutí válčit, nutí naslouchat. Tolik sympatická.

Hedvábný ukazováček, prsteníček, prostředníček. Všechny z ledu. Ztrácím do nich horkost údivu a marně se snažícího nesouhlasu. Ale ovládám se.

Teď jí nevidím do očí, pozoruje svoji práci. Cítí něco?

Častěji si sčesává vlasy za uši. Vím, že jí překáží, když jí při sklonění hlavy padají před oči, ale vyvolává to zcela jiný dojem. Že je to kvůli mně. Abych se na ni lépe podíval a...

Chci ji, ale nedokážu to správně provést. O nic se nesnažím. Neútočím. Čemu tedy podléhá? Proč mi dává signály?

No, co se to tu vlastně celou dobu dějě? Na co si hrajeme? Vlastně, na co si hraju?

Je pátek. Jako obyčejně v pátek večer sedím u ohně. V pravici svírám lahev pivénka, v levici instrument. Dělám, co mě asi nejvíc baví. Pařím s kámošema a zdá se mi, že už máme skvělou minulost, ale mně pořád připadá, že to je o něčem a o někom jiném, jakoby to pravé, naše mělo teprve přijít.